Rozhovor s Petrem Hanischem: „Když člověk věří své cestě, měl by po ní jít a nenechat se zviklat těmi, kteří ji nevěří.“

20.06.2015 19:50

Pro další rozhovor pro VitaStyle.cz jsem si vybrala zajímavého muže, který o sobě například tvrdí, že je milovníkem všeho opravdového a přirozeného, výtvarníkem s fotografickými ambicemi, gurmánem s německými předky, srdcařem milujícím anglický humor a žákem známé pražské výtvarnice Jitky Hilské. Tento sympatický vysoký muž se jmenuje Petr Hanisch. Pojďme se o něm dozvědět trošku více…

Petr Hanisch

Sylva (VitaStyle.cz): Milý Petře, pojďme se nejprve podívat trošku do historie. Jak to je s těmi Tvými německými předky?
Petr (PetrHanisch.cz): „Je to velmi jednoduché. Můj děda byl Němec, můj tatínek pak poloviční Němec a já jsem dnes tedy čtvrteční. Stačí se podívat na jména předků: Hanisch, Liebich, Tausche, Pietsch atd… :-) Ale vážně. Před několika lety jsem sestavoval rodinný genealogický strom. S pomocí svých rodičů jsem vyhledal data o předcích a zaznamenal je v jedné on-line aplikaci. Po pár týdnech jsem dostal zprávu, že aplikace nalezla shodu s jiným genealogickým stromem. Jakýsi německý uživatel zaznamenal svůj strom, který obsahoval přesnou shodu s mými předky, tuším pět generací zpátky. Ale ono to není nic neobvyklého, pokud se člověk narodí v bývalých Sudetech.“

Sylva: Kde ses narodil a strávil své dětství?
Petr: „Mé rodné město je Liberec. Tam jsem se narodil a strávil více jak dvacet let svého života, své dětství, pubertu a ranou dospělost. Liberec je velmi příjemné místo k životu, z jedné strany je obklopeno Jizerskými horami a z druhé strany Ještědským hřbetem. Je úžasné se ráno probudit a řešit dilema, zda vyjet tramvají na Ještěd a zalyžovat si na místních sjezdovkách nebo sednout na autobus a jet na druhou stranu do Jizerek do Bedřichova na běžky. Příroda kolem Liberce je nádherná a každému bych přál zažít ten krásný pohled na Jizerské hory zalité podzimním sluncem. Ten pohled se mi nikdy neomrzí.“

Sylva: Kdy ses poprvé dostal k malování a výtvarnému umění? A kolik času mu věnuješ nyní?  Nabízíš i nějaké konkrétní výtvarnické služby?
Petr: „Pokud se dívám do minulosti, tak mým dětským vzorem byla teta Eva. Pracovala jako aranžérka a uměla pěkně kreslit a malovat. Pamatuji si, že když jsme přišli do ateliéru, kde pracovala, tak jsme všude dokola viděli rozmalované filmové plakáty. Dříve totiž kina propagovala filmová představení obrovskými ručně malovanými plakáty. Bylo báječné vidět namalovaného Belmonda nebo Buda Spencera v nadživotní velikosti. Tahle vzpomínka je živá a mám za to, že to byla první inspirace. Jako děti jsme malovali stále a mě to neopustilo ani v pubertě. Zdi svého pokoje jsem si zdobil různými malůvkami, ve škole jsem kreslil po sešitech atd. V dospívání jsem polevil a tak trochu na tvorbu zanevřel, asi proto, že jsem měl jiné priority a malování jsem tedy odsunul na vedlejší kolej. Později jsem však znovu začal kreslit a díky svému, dnes již bývalému kolegovi, jsem nezůstal jen u kresby tužkou. Jednou jsme na téma kreslení a malování mluvili a rozhodli jsme se, že zkusíme namalovat skutečný obraz namalovaný olejovými barvami. Jak jsme řekli, tak jsme udělali. A protože se nám tento způsob trávení volného času zalíbil a výsledek byl nad naše očekávání, štětec z ruky jsme už nepustili. Po prvním obraze následoval brzy další a pak další, až jsme se dopracovali k první společné výstavě. To byla velká událost. Výstava se podařila a každý z nás prodal nějaký ten obraz. Nečekaný úspěch nás nakopnul a tak jsme malovali a malovali. Po nějakém čase jsem však zjistil, že nejsem úplně spokojen se svým uměním, chtěl jsem umět víc a tato nespokojenost byla hnacím motorem něco změnit. Začal jsem tedy navštěvovat výtvarné kurzy se známou pražskou malířkou Jitkou Hilskou. Když se něčemu věnuji, chci umět víc než jen zvládnout, chci ovládnout, chci, aby se mi to dostalo pod kůži a já získal jistotu ve své schopnosti. Měl jsem to štěstí, že jsem měl skvělou lektorku, díky ní jsem se naučil dost výtvarných technik a navíc získal hlubší zájem o výtvarné umění.

Dříve jsem maloval velmi intenzivně, ovšem po narození dětí intenzita pochopitelně poklesla. Dnes jsem opět na vlně a touha něco tvořit je veliká. Možná je to i tím, že vidím kolem sebe spousty inspirace a tak jsem pořádně natěšený. Ten pocit, kdy tvoříte, a je jedno, zda kreslíte, malujete, fotíte nebo jen lepíte, je prostě úžasný. Pocit naprosté svobody, únik do jiného světa, kde neexistují žádné hranice, zákony a je jen na vaší fantazii, kam vás dovede.

V poslední době nabízím výtvarné kurzy, kde se snažím lidem poodkrýt, jak malovat například suchým pastelem. Jednoduchá a velmi oblíbená technika kresby, která zaujme svými možnostmi. Kromě výtvarných kurzů se zajímám o aukce obrazů, zajímám se totiž o konkrétní umělce, a pokud se na trhu objeví nějaký jejich obraz, sleduji cenový vývoj. Na svém serveru www.svet-umeni.cz pak popisuji výsledky z proběhnuvších aukcí, věnuji se životopisům slavných umělců a tak dále.“

Sylva: Jak vlastně probíhá taková aukce obrazů? A mají v České republice aukce obrazů velkou návštěvnost?
Petr: „Samotná aukce už je pouze vyvrcholením a finální fází celého procesu. Nejprve je totiž třeba získat samotný obraz, bez něj by nebylo co na aukcích nabízet, o co bojovat. Pokud mohu trochu rozkrýt celý proces, tak nejprve musí aukční síň, která aukci pořádá, získat obraz. Aukční síně však nabízejí daleko více produktů, nejen obrazy, ale také starožitnosti, nábytek, šperky atd. Obrazy může aukční síni nabídnout kdokoliv, ať už ho najde například na půdě po předcích nebo vám visí na zdi. Do aukcí přicházejí obrazy také od investorů, kteří je prodávají za účelem profitu. Nakupují autory, o nichž si myslí, že o ně bude v budoucnu zájem, a ve správný čas pak tyto obrazy nabídnou do aukce. Znovu otevřený trh s uměním po listopadu 1989 je dnes velmi aktivní, na trhu existuje několik desítek aukčních domů a většina z nich koná každoročně pravidelné veřejné aukce, někteří i online aukce. Každý, opravdu každý, má možnost se takové aukce zúčastnit.“
   
Sylva: Jaké školy jsi absolvoval? Kudy vedla Tvá studentská cesta?
Petr: „Žádná škola na světě vás nemůže připravit na všechny nástrahy života, proto mou největší školou života je sám život. Mou uměleckou školou byla pětiletá docházka do ateliéru pražské malířky Jitky Hilské. V době mého dospívání nebylo tolik uměleckých škol jako dnes, a dostat se například na AVU bylo téměř nemožné, proto jsem se vydal jinou cestou a své umělecké vzdělání jsem si doplňoval později.“

Sylva: Co Ty a fotografování? Máš v plánu se v této oblasti více rozvíjet? Máš v tomto směru již stanovené nějaké cíle?
Petr: „Když držím v ruce štětec, před sebou mám čisté plátno, připadám si jako kosmonaut, který má udělat první krok ve vesmíru. Jsem pln očekávání. Mám jasnou představu, jak by měl výsledek vypadat, ale nikdy nevím, zda zvolená cesta je ta správná. Malování je kreativní proces, kde neustále něco zkouším, často je to cesta pokus omyl a výsledek je znám až po několika dnech či týdnech. Naproti tomu, při fotografování se výsledek dozvím prakticky okamžitě. Tento bonus je natolik přitažlivý, že s fotoaparátem trávím čím dál více času.

Protože se fotografii chci věnovat více a jednou snad i profesionálně, navštěvuji různé kurzy a dokonce jsem se přihlásil do večerní školy fotografie. Mým cílem je být lepší a ještě lepší. Mám radost, když z mých výstav odcházejí návštěvníci spokojení s tím, co viděli, když v návštěvní knize čtu povzbuzující, veselé komentáře. Stejné pocity bych chtěl zažívat při své fotografické činnosti. Jsem ješitnej chlap a miluji ten pocit, kdy divák řekne „Wuaw, je to nádherný“.“

Sylva: Máš nějaké své vzory mezi fotografy? A mezi malíři a výtvarníky?
Petr: „Takový seznam by byl velmi dlouhý, takže kde začít. Začnu třeba u fotografů. Mezi mé největší vzory patří vynikající český fotograf Antonín Kratochvíl. Z mladších autorů pak Tereza z Davle – takový přírodní úkaz, který opravdu umí. No, a abych nezůstal jen v té naší domácí kotlině, tak z těch světových fotografů pak např. Steve McCurry - skvělý reportážní fotograf, Annie Leibowitz -  vynikající portrétní fotografka atd.

Pokud se zamyslím nad těmi malířskými vzory, tak jmenovat všechna jména, to by bylo opravdu dlouhé, ale mezi ty nejobdivovanější autory bych zařadil tato jména: Monet, Renoir, Pissarro, Degas, Sisley – vlastně celé to období impresionismu mně hodně imponuje, pak musím zmínit ještě určitě van Gogha pro jeho jedinečnost, vlastní cestu, neústupnost a tvrdohlavost, pak Touluse-Lautreca. No a z českých autorů patří mezi mé oblíbené Schikaneder, Śvabinský, Slavíček, Radimský, Tichý, Burian, Born. U všech jmenovaných autorů obdivuju především jejich jedinečnost, schopnost jít svou vlastní cestou navzdory okolí, které ne vždy přijímalo jejich díla s okamžitým nadšením.“

Sylva: Nabízíš mimo fotografických služeb a obrazů na zakázku i nějaké jiné zajímavé služby?
Petr: „Jsem člověk tvořivý a strašně rád maluju, kreslím, fotím, ale také vytvářím své vlastní návrhy nového nábytku, nebo renovuji ten starý. Je hrozně příjemné vidět, když se z návrhu stane skutečný výrobek. Tuto práci povětšinou nechávám na skutečných odbornících, nicméně na každém kusu takového nábytku je vždy nějaký ten otisk mé ruky a nejde jen o návrh.  A protože mě to baví, tak vymýšlím nové a nové bytové doplňky. Tvořivá práce má jednu velkou výhodu, jakmile se totiž někde se svými výtvory prezentujete, okamžitě získáte zpětnou vazbu a to je něco, co každý autor potřebuje. Já tedy stoprocentně. V poslední době se věnuji patinování, resp. opracovávám nové věci tak, aby vypadaly, že jsou starší, než ve skutečnosti jsou. Nový nábytek je bezesporu nádherný, ale mě na věcech, kterými se obklopuji, baví, když vidím, že je tvořil někdo vlastníma rukama, že to není stroj, kdo to vyrobil, ale skutečně lidské ruce. Pro takové věci mám slabost a mám pocit, že takové věci mají duši.

Takže kromě focení a malování se věnuji i designování různých doplňků do domácností.“

Sylva: Na svém webu o sobě píšeš, že jsi (mimo jiné) tvrdohlavý a nedočkavý. V čem se nejčastěji tyto dvě vlastnosti projevují?
Petr: „Když se na něco upnu, tak to prostě chci a jsem pochopitelně zklamán, když to nemám, ale těším se na dobu, až to mít budu. Tahle nedočkavost či netrpělivost není příliš praktická vlastnost, ale k mé obhajobě musím podotknout, že se zlepšuju a snažím se být trpělivější. A co se týče mé tvrdohlavosti, či někdy zbytečné neústupnosti v názoru či postoji, tak i tady se snad vyvíjím a již nejsem tak tvrdý a neústupný kámen. Jsem narozen ve znamení Býka a to snad leccos objasňuje :-)“

Sylva: Jak je to s Tebou a sportem? Věnoval ses nebo ještě věnuješ nějakému sportování aktivně?
Petr: „Sport patřil, patří a doufám, že ještě dlouho bude patřit mezi mé oblíbené činnosti. Věnoval jsem se fotbalu, volejbalu závodně a rekreačně pak hokeji, posilování, plavání, lyžování, squashi a golfu. Mám rád tedy jak individuální tak i teamové sporty. V poslední době jsem byl trochu pasivnější a cítil jsem, že mi to chybí. I proto jsem se přihlásil na překážkový běh Spartan race, který není jen o běhu, ale především o síle a vytrvalosti. A tak trénuji, cvičím a běhám a věřím, že mě to opět nakopne a budu v lepší kondici. S přibývajícím věkem se člověk o své tělo musí více starat a mě to vyloženě těší. Když nemám chuť potit se v posilovně, běhat někde za balónem či počítat uplavané bazény, tak se rád projdu lesem nebo Prahou.“

Sylva: Co patří mezi ty opravdové a přirozené věci, které miluješ, jak uvádíš na svém webu?
Petr: „Vrátím se zpátky k výtvarnému umění.  Četl jsem mnoho knih o slavných umělcích, v jejich životě byla často bída a nepochopení a přes všechny tyto nepříjemnosti se nevzdali své myšlenky, své cesty, které natolik věřili, že nemohli jinak. V tomto jejich životním postoji já cítím opravdovost a skutečnou pravdivou cestu. Impresionisté nemohli ze začátku své umělecké dráhy vůbec vystavovat svá díla, a když se to nakonec povedlo, tak byli zesměšňováni odbornou veřejností. Přesto si udrželi víru ve svou pravdu a svou cestu a za několik let patřili tito autoři mezi nejvyhledávanější a nejuctívanější, prodávali svá díla a dočkali se uznání. Tohle považuji za správný směr, když člověk věří své cestě, měl by po ní jít a nenechat se zviklat těmi, kteří ji nevěří.“

Sylva: Vybavíš si, na co sis jako malý kluk nejraději hrál? A o čem jsi snil, až budeš velký? Čím jsi jako dospělý chtěl být?
Petr: „Když jsem byl hodně malej, tak kolem pěti let, chtěl jsem být popelářem a vozit se na oranžovém autě a koukat ze stupačky na okolní svět. Tahle představa naštěstí nebyla příliš silná a neměla dlouhého trvání. Poté nastalo období, kdy jsem svou budoucnost neřešil. Až opět v pubertě přicházely první náznaky latentního zájmu o své budoucí povolání. V té době jsem tíhnul ke sportu, nejenže jsem sám aktivně sportoval, ale zároveň jsem sport sledoval v televizi. A jako sportovní fanda jsem sledoval i výkony sportovních komentátorů, mezi nimiž pak vynikal slovenský matador Karol Polák. Vybavuju si, že jsem se snažil Karola napodobovat a myslím, že jsem v tom byl docela dobrý. Jednou k nám domů přišla návštěva, já ležel ve vaně a zrovna jsem si „komentoval“ nějaké důležité fotbalové utkání jako Karol a mé rodiče nenapadlo nic jiného, než vzít návštěvu za dveře koupelny, aby si vyslechli mé „představení“.  Myslím, že jsem je tehdy slušně pobavil. Od komentátora jsem se později posunul k postu umělce, designéra, chtěl jsem na Umprum, které v té době sídlilo v bývalém Gottwaldově (dnešním Zlíně) a odtud pak mé myšlenky sbíhaly k učitelské profesi. Ani tato vize pak nebyla naplněna. V současnosti se vracím k dávným touhám a plním si sen o své práci. Mám potřebu tvořit, a proto se nyní zabývám fotografií, vracím se zpátky ke štětci a plátnu a do toho ještě navrhuji a vyrábím doplňky do domácnosti.“

Sylva: Píšeš o sobě, že jsi gurmán. Jaká jídla máš nejraději? A jsou nějaká, která opravdu „nemusíš“, která třeba už od dětství vyloženě nemáš rád?
Petr: „Sylvo, děkuju za tuhle otázku, ale pokud mě nezastavíš, tak o jídle jsem schopen mluvit pekelně dlouho :-). Ale vážně, dobré jídlo opravdu miluju, nejen že ho rád jím, ale také ho rád připravuji. Za poslední dva roky jsem se naučil pár jídel, které nasytí mou přítelkyni a mé syny, a zároveň dobře chutnají. Není příjemnější pocit, než když vám strávníci pochválí vaši snahu a to mně, jako velkému ješitovi, dělá samozřejmě dobře. Jsem masový, takže mám rád dobře upravené maso, stejně tak ryby, miluji těstoviny a rýži. Je spousta jídel, které mi udělají radost, a na kterých si vždy pochutnám, a pokud bych měl sepsat všechna ta dobrá jídla na seznam, byl by pěkně dlouhý. Nicméně chutná mi prakticky vše, co vaří má přítelkyně, a je jedno co to je nebo pak třeba kapra na bylinkovém másle a česneku a k tomu bramborové pyré s jarní cibulkou a petrželí.“

Sylva: Máš rodinu? Děti? Vidíš v nich část sebe sama? Mají podobné zájmy a talenty, jako Ty?
Petr: „Jsem hrdým otcem dvou malých blonďáků. Takže to je první podoba, jako malý jsem byl totiž taky blonďák. A co se týče podobnosti v dovednostech, tak kromě elánu, který je vlastní zřejmě každému dítěti, vnímám jistou podobu v citu pro krásu u staršího syna Huga. Jeho touha je se stát designérem či bytovým architektem. Zatímco my jsme jako malé děti malovaly tužkou a pastelkami po všem možném, dnešní doba dětem nabízí interaktivnější přístup. Místo pastelek a tužek si raději hrají s tablety a počítačem. Nejsem zastáncem těchto elektronických hraček, a proto se snažím vymyslet nějakou kreativnější zábavu, ovšem ne vždy se to setká s úspěchem :-)“.

Sylva: Říká se, že ostatní lidé a zejména naše vlastní děti jsou naším zrcadlem… Myslíš si, že to je pravda a využíváš toho někdy k tomu, aby ses sám posunul dál? Vybavíš si nějakou konkrétní situaci, kdy Ti některé z dětí zazrcadlilo nějakou důležitou informaci nebo jsi díky reakci dítěte učinil zásadní změnu ve svém životě?
Petr: “Někdy, když se tak dívám na jedno ze svých dítek, vidím sebe. Stydlivost a plachost a zároveň občasné exhibicionistické sklony, jako bych viděl sebe před 35 lety. Když jsem byl malý, nebyl jsem příliš sebejistý, stejně vnímám dnes své děti. Jako otec to vnímám jako určitý nedostatek a snažím se působit tak, abych je trochu otrkal, a lépe je připravil na život. Naštěstí jsou velmi učenlivé a tak mi to dost ulehčují. Děti jsou velký dar a pro mě to jsou kouzelné bezelstné bytosti, které dělají vše zcela čistě a bez vedlejších záměrů. Kéž bychom si tuto dětskou čistotu uchovali až do dospělosti, určitě by na světě bylo lépe.

Nevím, zda jsme se dostali do situace, kterou bych mohl vyhodnotit jako důležitou, a díky níž jsem udělal nějaké zásadní životní rozhodnutí. Můžu však říct, že od té doby, co jsem se stal otcem, jsem trpělivější. Děti mě naučili větší trpělivosti a já jsem velmi šťastný, že mám dva tak báječné kluky - Huga a Bertíka.“

Sylva: Co Ty a Tvé Ego? Jsi se svým Egem kamarád? Co dle Tvých vlastních slov vlastně pojem Ego znamená?
Petr: „Ego dle Freuda znamená Já. Osobně si pod tímto termínem představuji něco jako důvěra v sebe sama, vlastní důležitost, vnímání sebe sama.  Vlastní ego mám myslím pod kontrolou, jsme spolu za dobře. Určitě jsou ale chvíle, kdy mě mé ego předběhne a dá o sobě vědět, ale mé okolí snad potvrdí, že to není příliš často :-)“.

Sylva: Jak zvládáš každodenní stres? Máš nějaký recept, jak se mu vyhnout nebo jak jej zvládat s co nejmenším úsilím?
Petr: „Každodenní stres byl donedávna mým denním chlebem, bylo velmi náročné uspokojit všechny nutné potřeby. Pamatuji si rána, kdy jsem se probudil, a první myšlenka byla na práci. Už dopředu jsem se stresoval, co všechno musím udělat. Kvanta práce byla jedna věc, ale důležitější byly výsledky. Nikoho nezajímá, jak hodně pracujete, důležité je, zda ta kvanta práce přináší výsledky. Někdy bylo opravdu náročné se s tím všudypřítomným stresem vyrovnat, ale člověk ví, že musí, a já navíc věděl, že to zvládnu. Asi nejlepší lék, jak se vyrovnat s rostoucím tlakem a stresem, je cesta bizona. Je to metoda, která byla vlastní severoamerickým indiánům. Takový bizon v cestě za potravou musel často překonat spoustu různých překážek. Jeho rozhodování však bylo velmi rychlé a proto překážku promptně překonal. Neměl tedy čas na žádný stres, neboť překážku, kterou mu osud přihrál do cesty, kvapem překonal a mohl se věnovat už jen své potravě. Toto je tedy metoda, které jsem se snažil držet, snažit se potřebnou situaci vyřešit co nejrychleji. Ovšemže, ne vždy se mi to dařilo.“

Sylva: Jaké jsi sluneční znamení? Případně, znáš i svůj ascendent?
Petr: „Narodil jsem se na konci dubna a jsem tedy Býk. Můj ascendent je také ve znamení Býka. Značí ho jistá pozvolnost, zároveň však vytrvalost, to je myslím dost trefná charakteristika mé osobnosti.“

Sylva: Věříš, že nás tato znamení nějak výrazněji ovlivňují? Dokážeš u sebe vlastnosti a talenty připisované k těmto znamením rozpoznat?
Petr: „Býk je zemské znamení. Přečetl jsem si také, že Býk má určité umělecké vlohy, je tvrdohlavý a čemu nerozumí, to popírá. Je však také loajální, rozhodný, houževnatý a trpělivý. Až na tu trpělivost a rozhodnost bych řekl, že to sedí :-)“

Sylva: Pro tentokráte už rozhovor ukončím. Možná, že na něj někdy navážeme… Petře, děkuji Ti za upřímné odpovědi a přeji hodně zdaru ve Tvém tvoření!

Petr: "Děkuji za možnost popovídat si s tebou, bylo to moc příjemné. Přeju tvému serveru hodně spokojených čtenářů a spoustu zajímavých receptů. Ač sám masožravec, čas od času má úžasná přítelkyně Markéta připraví něco z raw food a já pak mám možnost ochutnat tuto pro mě exotickou stravu. Některé studené polévky jsou dokonce i chutné, chutnal mi i raw štrůdl, ale osobně dávám přednost pestré stravě, kde nechybí maso. Nicméně přeji všem čtenářům spokojené žaludky, zdravá těla a dlouhý a spokojený život."
www.petrhanisch.cz
www.svet-umeni.cz

Praha 20. 6. 2015

Pozn: © www.vitastyle.cz. Kopírování bez předchozího písemného souhlasu provozovatele je zakázáno (více zde »).

Zpět